15.9.2020

 ..."Ahoooj, dobré ráno, jak se máš? Jak ses vyspala? Všechno dobrý?..." uslyšela jsem hned po přijmutí hovoru. Jeho hlas byl zase veselý, přitažlivý a naprosto nezaměnitelný. Už nezněl tak zasmušile, jako v minulém týdnu, už to byl zase on, teda pro mě je to spíš ON.  "Na to, že je úterní ráno, tak je plný energie a nadšení do života, přesně tak se mi líbí. Mmm a řekla bych, že sobotní noc na tom má zásluhu", pomyslím si během zlomku času a neméně nadšeně odpovídám na jeho dotazy. Smějeme se, vzpomínáme na sobotní zážitek a dál si vykládáme o událostech v našich životech za posledních čtyřiadvacet hodin. A taky současném, dle jeho popisování, naprosto tragickém stavu dopravní situace v Praze. Ach, ty naše telefonáty, kdo by to byl řekl? Ještě před pár měsíci jsme byli dva neznámí lidé a dneska se těšíme z toho, že známe jeden druhého. Jak se to vlastně stalo? V paměti prozkoumávám vzpomínky a pátrám jak k tomu zázraku vlastně došlo. No jooo vlastně, já si ho tak moc přála.

 

 Upřímně bych řekla, že k tomu zázraku asi došlo už v dobách dávno minulých, na které si jen těžko jde dneska vzpomenout. Možná se k tomu taky časem dopracuji a vyzkouším techniky vědomého vyvolání vzpomínek z minulých životů. Ano, možná to zní trochu creepy, ale pokud někdy ucítíte to stejné nebo podobné, co si tady zapisuji, začne se vám svět jevit v úplně jiných barvách a linkách.

V asijských kulturách se po generace traduje legenda o červené niti osudu. Ta ve zkratce praví, že svému protějšku jsme předurčeni osudem a nezáleží na čase ani místě. Vždycky se nakonec tyto dvě duše setkají. Spirituální neboli duchovní svět mi byl vždycky blízko, ale ne nijak vsugerovaný nebo naučený, ale naprosto přirozeně byl ve mně. Od dětství jsem byla tak trochu jiná, s pocitem, že nezapadám nikam a přitom patřím všude. Od malička jsem věřila na duši, aniž by mě k tomu někdo vedl nebo mi bylo o duši cokoliv řečeno. A díky tomu, že jsem cítila, že duše jsem, tak jsem hledala pro sebe tu spřízněnou - druhý konec své červené nitě, aniž bych dlouhé roky tušila, že taková legenda existuje a že to je to, co v životě chci najít.

Dlouhé roky jsem si přála napsat svůj příběh a to nejen o lásce, duši, rádoby náhodách a odvrácené straně, ale o všem ve svém životě. A dlouhé roky jsem přemýšlela, jak začít a kde vlastně začít. Dokud nepřišel dnešní den, který nebyl zas tak odlišný od jiných dní, kromě toho, že jsem se rozhodla psát. A proč teda dneska jo, když jindy ne? Já nevěřím na náhody a najednou se začaly v posledních dnech opakovat poznámky typu, že bych měla psát, něco sepsat, napsat příběh, že bych měla psát blog... Tak jsem si řekla, že jdu do toho.

Nakonec je totiž úplně jedno, kde začnete a jak, důležité je, že uděláte ten první krok do neznáma a pustíte se do toho, ať už je to psaní, cvičení, zpívání, malování, stavění, podnikání či cokoliv, po čem ve svém srdci toužíte a neustále to odkládáte a vymlouváte se, proč jste to ještě nezačali dělat. Nikdy není vhodnější doba, než právě teď a tady. 

Předem se malinko ospravedlňuji, že tenhle spisovatelský počin nebude vyladěný stylisticky, sem tam asi ani gramaticky a možná bude působit i chaoticky, přece jen jsem jen člověk, dělám chyby a nemám žádnou průpravu ani školu kreativního psaní nebo něco v tomto smyslu. Ale co můžu už teď čestně slíbit je to, že vše, co tady je napsáno je pravdivé, všechno to jsou mé zážitky, prožitky, autentické příběhy z mého života, jak to cítím, vnímám, vidím a prožívám nebo jsem prožila. 

Z důvodu zachování anonymity měním jména a pro obsah nepodstatné názvy, aby nemohla být tato má zpovědnice spojována s nikým konkrétním. Časem poznáte, že nechat některé osoby v anonymitě je lepší pro všechny zúčastněné.

Tak, kde jsem to přestala? Joo, že jsem si ho tak moc přála...