Leden 2020

 ...Kdy přesně jsem si přála mít ho ve svém životě poprvé? Těžko říct, možná už jako malá holka, která si hraje na princeznu a poprvé pomyslí na vysvobození princem? Nebo jako školačka, při sledování sportovního utkání, kdy jsem si poprvé tajně vysnila být ženou sportovce? Nebo ještě jindy, kdy jsem si přála najít k sobě někoho s dobrým, laskavým srdcem, ale ne nudného a uťáplého? Nevím, zda všechny tyto prvotní, s dětskou naivitou vyfantazírované, požadavky na setkaní s mužem, který bude pro mě jako šitý na míru, byly vyslyšeny taky nebo až ty pozdější, které byly vyloženě zbožnými přáními. Podstatné na tom asi je to, že jsem roky nevěděla, že by to mohl být on. Nikdy jsem si nepředstavovala konkrétního muže, ale za to jsem si říkala jaký by měl být. Představovala jsem si, jak se cítím, když mě objímá, jak společně pozorujeme západ slunce a usínáme v lásce. Přestavovala jsem si, jak se směje stejným blbinám jako já. Jsem sice zodpovědný, dospělý a rozumný člověk, nicméně dětskou stránku své osobnosti si zachovávám a jsem za ni ráda, je mým zdrojem vnitřního štěstí a bezstarostnosti. A v době, kdy už jsem ztrácela naděje, po tolika zklamáních, jsem si přála potkat svého manžela. Už žádné zkoušení, zda to vyjde nebo nějaké flirty, chození a rozchody. Ale muže, který mě bude podporovat, neomezovat, bude mě přijímat jaká jsem, bude ve mně vidět vše to dobré a hezké a bude si toho vážit. Muže, který se nebude stydět projevit emoce, který se bude rád smát, ale dokaže projevit i lítost a smutek. Muže, který bude sebejistý, ale ne arogantní. Muže, který bude pozorný a vnímavý, ohleduplný a laskavý. Muže, který bude alfou a omegou. Muže, který bude mít společné zájmy a také jiné, kterými rozšíří mé obzory a bude chtít, abych rozšířila já ty jeho. Muže, který bude něžný a dominatní zároveň a to jak v běžném životě, tak v posteli. Muže, který bude vysoký tak, abych se v jeho náručí a objetí cítila chráněná. Přála jsem si, aby měl krásný úsměv nejen na rtech, ale i v očích, které budou šibalské. Přála jsem si, aby byl chytrý a měl smysl pro češtinu, lépe řečeno, aby byl gramotný a měl přirozenou inteligenci. Muže, který má rád děti a bude jim dobrým tátou. Muže, který je rodinný typ. Hodného muže s kapkou badboy. Najednou po všech těch letech s nepravými, jsem přesně věděla, co chci a bylo mi jedno, jak se bude jmenovat, čím se bude živit, kolik vydělá, jaký má auto, kde bydlí a podobné, pro lásku nepodstatné věci. 

Ještě o pár měsíců před vyslovením přání ohledně svého manžela jsem jen tak mimochodem v duchu vyslovila jiné přání. Bylo to někdy v létě a mám ten dojem, že jsme se bavili s tehdy mým nejlepším kámošem o oslavě mých kulatin, který jsem měla slavit v zimě. Tehdy jsem mu popisovala, jak bych ráda zažila takovou tu mega party oslavu. V klubu je to na tvou počest vyzdobené, přichází spousta přátel, všichni se dobře baví, zábava je v plném proudu a já jsem v ten moment hvězda - královna klubu. Tohle bylo vysloveno napřímo směrem ke kámošovi, aby mi mohl takovou oslavu zařídit. Ale jakmile jsem si sama sebe představila na své vysněné oslavě, hlavou mi probleskla myšlenka. Myšlenka na to, že by bylo fajn, kdyby na tu mou oslavu přišli i sportovci mého oblíbeného sportovního týmu. A tuhle myšlenku jsem už nedokázala vytěsnit z hlavy. Už mi bylo jedno, jestli jsou na oslavě balonky...teď bylo mým přáním mít na oslavě své oblíbence. Dokonce ta myšlenka přicházela pak i samovolně, aniž bych myslela na oslavu, prostě sem tam za toho půlroku se mi připomněla a zdála se mi i ve snu.

Měsíce nějakým způsobem utekly a najednou tu byla zima. Chodily jsme s kámoškou do klubu na drink, až jednou jsem tam potkala sympatického kluka, který mi řekl, že životního partnera v klubu nenajdeš. Sice jsem mu to odkývala, ale v duchu jsem si řekla, že by bylo super ho tady v tom klubu na just najít. Bývalého přítele jsem potkala v mekáči a pak na singles party v klubu a vydrželi jsme spolu 8 let. Tak proč vyřadit ze hry místo, které je jako dělané k tomu, aby se tam lidé seznamovali. Ale přiznávám, že to už bylo v době, kdy jsem ztrácela naději, že toho svého životního partnera potkám. Nicméně jsem věřila, že ho klidně můžu potkat tam a že by bylo fajn ho tam potkat. Přece jen, do klubu nechodí jen lidi s one night stand myšlením. No a najednou tu byly ty kulatý narozeniny a mně se nechtělo ani trochu slavit. Byla jsem ze sebe zklamaná, že jsem nenaplnila očekávání, která jsem si díky společnosti a rodině nastavila. Několik týdnů jsem odmítala jít slavit s přáteli, necítila jsem se ani trochu dobře, ale spíše fyzicky. Ikdyž psychosomatická medicína by mě asi opravila. Byla jsem unavená z ničeho. Ikdyž možná spíš z těch svých výčitek, že jsem nedosáhla svých met. Jednoho večera jsem se rozhodla skoncovat s tím, že budu už navěky zavřená doma a souhlasila s tím, že nadešel ten večer, kdy oslavíme mé narozeniny. Dobře mi úplně nebylo, ještě ten den jsem popíjela odvar ze zázvoru a jedla asijské nudle s extra chilli, abych zahnala pocit škrábání v krku. 

Ten den si pamatuji dobře, respektive ten večer. Nedokázala jsem se obléknout. Nevěděla jsem v čem chci vlastně jít a to u mě není zas až tak typická věc. Obvykle prostě šáhnu po něčem a dobrý. Ten večer jako bych si nevybírala já, ale jako bych byla vedena, co si mám vybrat. Nešlo se mi pořádně nalíčit, pamatuji si, že obočí mělokaždé jiný tvar a linky se taky nedařily. A vlasy byly taky neposlušnost sama. Chtěla jsem je mít ala Marilyn Monroe, ale nakonec jsem je musela vyčesat jako si je češu běžně. Ženy jistě pochopí, že to nebyl zrovna ten top star pocit. Nezbýval mi už čas, abych nedorazila za přáteli moc pozdě, takže jsem to tak už nechala a vyrazila. Po cestě jsem si říkala, jestli tam náhodou nebudou i další přátelé, jestli to pro mě nakonec ten kámoš nezařídil, abych měla nezapomenutelnou oslavu. Ale když jsem dorazila za nimi a dali jsme si véču a já byla neskutečně vděčná, že je mám a nikoho dalšího jsem nepotřebovala. Souhlasila jsem, že půjdeme po véče do klubu, že mě můžou pozvat na drink, ale až za 2 hodiny, protože jsem si vzala prášek od bolesti, takže do té doby jsem na vodě. Domluveno a šli jsme. V klubu se nám podařilo urvat skvělý stoleček a tak jsme měli výhled na klub. Musím teda přiznat, že tam už jsem se tolik nebavila, nebyla moc možnost si víc povídat, kámoš věčně na mobilu. No prostě takovou oslavu kulatin nechceš. Ale pořád jsem si tak nějak říkala, že to bude lepší. Věřila jsem, že se to změní a tak jsem si upíjela svůj džbánek vody, nenechala si zkazit náladu, pozorovala jsem dění v klubu a v momentě, kdy jsem dopila a řekla si, že už si s nimi teda dám drink, tak se stal zázrak. Do klubu přišli mí oblíbení sportovci a co osud nechtěl, tak měli stůl vedle nás. V tu chvíli jsem cítila takovou radost a euforii, že jsem je tam potkala a že je to splněný sen, že jsem vduchu tančila, jásala, skákala a pak jsem uviděla Adama.

Procházel kolem našeho stolečku, když se ten můj rozradostněný kukuč podíval jeho směrem a usmál se na mě tím nejupřímnějším úsměvem, jaký jsem, kdy u chlapa viděla. Naše úsměvy vytvořili v ten moment neskutečnou energii a v našich pohledech se střetly dva vesmíry. Přesně si nepamatuji, jak to proběhlo, připadalo mi, že se zastavil čas a nic kolem neexistovalo. Čím jsem si to zasloužila? Jak se tohle stalo? Vysvětluji si to jedinou možnou odpovědí, konečně se na mě po všech těch letech usmálo štěstí a vesmír mi splnil mé sny a přání.